5 tichých strachů, které nám brání se projevit

Možná to znáte. Máte nápad, chuť něco vytvořit, říct, změnit. Ale v okamžiku, kdy se chystáte udělat krok vpřed, něco uvnitř vás zatuhne. Místo slov přichází ticho. Místo pohybu – vnitřní mráz. A ten mráz má jméno. Jmenuje se strach.

Strach projevit sebe je jedním z nejčastějších důvodů, proč lidé zůstávají stát na místě. Čekají. Na lepší chvíli, na větší jistotu, na to, že „budou připravení“. Jenže ta chvíle často nikdy nepřijde. A život mezitím tiše plyne kolem.

Tento strach ale není „vaše chyba“. Je hluboce lidský a sahá až k našemu instinktu sebezáchovy.

V dávných dobách být přijat kmenem – znamenalo přežít. Být odmítnut – znamenalo smrt.

A i když dnes už nežijeme v pralese, náš mozek tohle ještě pořád neví.

Uvnitř nás tak často působí pět základních strachů, které ovlivňují naši schopnost projevit se a stát za sebou. Pojďme se na ně podívat blíž.

1. Strach z odmítnutí

Tento strach říká: „Když řeknu, co si myslím, nebudou mě mít rádi.“ Je zakořeněný ve snaze být milovaný. Být součástí. Být přijatý. Jenže často se kvůli tomu zmenšujeme, přizpůsobujeme a ztrácíme sebe sama.

2. Strach z neúspěchu

„Co když to nevyjde? Co když selžu?“ Za tímto strachem se často skrývá přísný vnitřní hlas, který žádá dokonalost. A přitom zapomíná, že každý velký krok v životě se rodí z pokusů a chyb.

3. Strach z posměchu

„Co si o mně lidé pomyslí?“

Tento hlas nás nutí být „normální“, nevyčnívat, hrát roli. Jenže všechny ty nádherné věci, které jste kdy chtěli vytvořit, žijí právě za hranicí této normy.

4. Strach z viditelnosti

„Raději zůstanu na pozadí.“

Zní to bezpečně, ale často je za tím pocit, že nemáme právo být vidět nebo slyšet. Přitom právě váš hlas může být přesně tím, co někdo jiný potřebuje slyšet.

5. Strach z konfrontace

„Když řeknu, co chci, někoho zklamu.“

Tento strach nás učí být hodní a přizpůsobiví. Ale někdy je laskavost k druhým možná jen tehdy, když začneme být laskaví i sami k sobě.

Každý z těchto strachů je pochopitelný. Má svůj důvod. Ale není nutné, aby vás dál řídil.

Klíčem není potlačit strach. Ani se ho zbavit. Klíčem je všimnout si ho, pojmenovat ho – a přesto udělat ten malý krok vpřed. Jemně. S respektem k sobě. Bez tlaku na výkon.

Možná to bude znamenat jen malou změnu – říct svůj názor v diskuzi. Napsat, co cítíte. Jít na kurz, který vás láká. Ukázat se. Ne dokonalí, ale pravdiví.
A pak si všimněte, co se stane.

Možná ucítíte úlevu. Možná křehkou radost. A možná jen ten tichý, hřejivý pocit, že jste byli konečně opravdu sami sebou.

Tohle je cesta. Ne skrz dokonalost. Ale skrz pravdivost.

A každý krok, který na ní uděláte, se počítá.
=========
5 TICHÝCH STRACHŮ, KTERÉ NÁM BRÁNÍ SE PROJEVIT
Autorka: Natalia Bykova, Psycholožka a mentorka
Instagram: @nataliabykovacz