Když se snažíte až do zničení. Je to ještě vaše cesta?

Někdy už nejde dál. Ale my jdeme. Protože máme pocit, že bychom měli. Že to jednou přece přinese ovoce. Že nemůžeme zklamat. Že se nemůžeme vzdát. Že jen musíme víc vydržet.

A tak pokračujeme.

Ale zatímco jdeme dál, něco v nás se pomalu ztrácí. Radost. Naděje. Důvěra. Klid. Chuť žít.

Jsme zvyklí věřit, že když je to těžké, znamená to, že rosteme. Že správná cesta není snadná. Že bolest je cena za pokrok. A někdy to opravdu tak je. Ale jen někdy.

Existuje totiž rozdíl mezi únavou a vyčerpáním. Mezi úsilím a bojem. Mezi tím, když jdete do kopce a pálí vás nohy — a tím, když jdete do zdi a pálí vás celé tělo i duše. A ten rozdíl poznáte jen tehdy, když se na chvíli zastavíte a dovolíte si naslouchat.

Položit si jednu jednoduchou otázku:

Dává mi tahle cesta sílu — nebo mě jen vyčerpává?

To, co je opravdu vaše, vás nemusí hýčkat. Může být náročné, neprůhledné, může vyžadovat odvahu. Ale dává vám energii. I když se bojíte, někde uvnitř hoří plamínek, že to má smysl. Že to někam vede. Že roste něco živého.

Ale pokud jdete po cestě, kde není vůbec nic — žádná radost, žádná jiskra, žádné tiché „ano“ vevnitř — možná nejdete po své cestě. Možná jen držíte směr, který dávno ztratil význam.

Možná držíte vztah, práci, projekt nebo očekávání, které už vám dávno nepatří. Možná nosíte v batohu starý sen, ze kterého jste už vyrostli.

A nejde o to, že by to bylo špatně. Jde jen o to, že už to není vaše.

Někdy se totiž náš životní směr změní ne proto, že bychom se spletli, ale proto, že jsme se posunuli. Vyrostli jsme. Dozráli. Uviděli svět jinýma očima. A to, co nám dřív dávalo smysl, ho dnes ztratilo. Ne proto, že bychom selhali. Ale protože jsme se stali někým jiným.

A tak se někdy musíme pustit. Ne proto, že bychom to nezvládli. Ale proto, že nechceme. Proto, že už nechceme svůj čas, energii a lásku dávat něčemu, co nás neživí. A to není slabost. To je vnitřní poctivost. Odvaha říct: „Tady končím.“ Abychom mohli říct: „Tady začínám.“

Nikdo to nerozhodne za vás. Neexistuje tabulka ani kontrolní seznam. Existuje jen vaše tělo, vaše intuice, vaše pravda. A pocit, se kterým večer usínáte.

Zkuste si v duchu projít svoje „musím“ a „měla bych“. A pak se podívejte, co z toho je ještě opravdu vaše. A co už ne.

Možná zjistíte, že jste celé roky šli cestou, která dávno ztratila barvy. A možná ucítíte, že je čas z ní sejít. Možná jen o kousek. Možná úplně jinam.

Ale kamkoli půjdete — pokud to bude blíž k sobě, bude to správně.
———
KDYŽ SE SNAŽÍTE AŽ DO ZNIČENÍ. JE TO JEŠTĚ VAŠE CESTA?
Autorka: Natalia Bykova, Psycholožka a mentorka
Instagram: @nataliabykovacz