Nemusíš být dokonalá. Stačí být skutečná.

Jestli jsi někdy měla v hlavě ten hlas, který ti říká, že nejsi dost dobrá, nejspíš víš, jak je vyčerpávající se s ním den co den hádat.

Je tichý i hlasitý zároveň. Objevuje se v zrcadle, v nedokončených úkolech, v porovnávání s ostatními. Mluví při každé chybě, při každém odpočinku. Umí být přesvědčivý. A hlavně – nikdy není spokojený.

Ten hlas není náhodný. Neobjevil se jen tak. Nasbírala sis ho během života. Z vět, které ti říkali rodiče, učitelé, reklamy, společnost. Z porovnání. Ze školních známek. Z přání být oblíbená, správná, hodná, výjimečná. Každý kousek toho hlasu má nějaký původ.

Ale když je spojíš dohromady, vznikne z toho jedno jediné velké „měla bys být lepší“. A to bolí. Protože ať děláš, co děláš, nikdy to nestačí.

Možná si říkáš, že je to dobře – že tě ten hlas motivuje. Že bez něj bys zůstala stát. Jenže pravda je jiná. Tenhle hlas tě netlačí vpřed. On tě drží zpátky. Bere ti radost, svobodu, lehkost. Bere ti víru, že to, jaká jsi teď, může být v pořádku. A že nemusíš být dokonalá, abys byla milovaná.

Představ si na chvíli, že ten hlas má jméno. Že je to nějaká postava – tvoje „Matylda“, jak ji nazývá jedna moje kamarádka.

Matylda chce, aby všechno bylo perfektní. Aby ses víc snažila. Aby ses změnila. A myslí to dobře, věří, že ti tím pomáhá. Ale její očekávání jsou často šílená. Ona není reální. Je to vymyšlený ideál, složený z kousků ostatních lidí. A ty se pořád snažíš odpovídat něčemu, co neexistuje.

Jenže… ty jsi člověk, ne projekt. Ne dokonalý plán. A tvoje hodnota není v tom, kolik toho zvládneš, jak vypadáš, kolik vyděláš, co si o tobě myslí ostatní. Tvoje hodnota je v tom, že jsi. Se vším, co jsi prožila. Se vším, co cítíš. I se vším, co se ti daří a nedaří.

Ten vnitřní kritik nezmizí mávnutím ruky. Ale můžeš mu začít naslouchat jinak. Když mluví, můžeš se ho zeptat: „A komu tenhle názor vlastně patří?“ „Je to moje pravda? Nebo jen nějaký starý hlas, který mi nepatří?“

Můžeš zkoumat, odkud se vzal každý požadavek. Je reálný? Je zdravý? Je vůbec můj?

Když pochopíš, že spousta těch věcí nejsou tvoje, něco se uvolní. Už to nejsou pravidla, která musíš slepě plnit. Jsou to jen myšlenky. A myšlenky se dají přepsat.

Místo „nejsem dost dobrá“ můžeš začít říkat „jsem dost taková, jaká jsem“. Ne proto, že bys nikdy nechtěla nic změnit. Ale proto, že ta změna nemusí vycházet ze strachu. Může vycházet z lásky. Ze soucitu. Z přijetí.

Možná to bude znít nezvykle, ale… jsi dobrá. Už teď. Bez dalších podmínek. Bez toho, abys musela něco dokazovat. Bez toho, aby ses vešla do nějaké ideální představy. Jsi jedinečná. A právě v tom je tvoje síla.

Tak až tě zase jednou Matylda přepadne a bude ti šeptat, že nejsi dost, vzpomeň si: není to pravda.

Je to jen hlas. A ty můžeš zvolit, komu uvěříš. Protože tvůj život si zaslouží víc než věčné pochybnosti. Zaslouží si klid, radost, a svobodu být sama sebou.
———
NEMUSÍŠ BÝT DOKONALÁ. STAČÍ BÝT SKUTEČNÁ.
Autorka: Natalia Bykova, Psycholožka a mentorka
Instagram: @nataliabykovacz