Nejste svými myšlenkami. Jste tím, co zůstává, když odejdou.

Někdy máme pocit, že jsme tím, co se nám právě honí hlavou. Že jsme ten neklid, vnitřní komentáře, které všechno hodnotí, porovnávají a plánují. Že jsme to, co si myslíme.

Ale nejsme. Jsou to jen myšlenky. Proud slov, obrazů a scénářů, které přicházejí a zase odcházejí. Jako mraky na obloze. A stejně jako mraky, ani ony nejsou podstatou nebe.

Skutečný klid nezačíná tím, že přestaneme myslet. Ale tím, že si všimneme prostoru, ve kterém se všechno odehrává.

Jenže právě to ticho, které se objeví mezi myšlenkami, v nás může vyvolat strach.

Co když v něm najdeme prázdnotu? Co když tam nebude nic? A tak raději dál zaměstnáváme svou mysl — hlukem, seriály, neustálými podněty, plánováním, prohlížením sociálních sítí. Děláme všechno pro to, abychom se nemuseli zastavit. Abychom se nesetkali s tichem, které může začít promlouvat.

Ale co když to, čeho se bojíme, není prázdnota… ale hloubka?

Co když pod tím vším není nic děsivého, ale právě to nejcennější — prostor, ze kterého může vzniknout všechno? Prostor, který je klidný, vědomý, přítomný. Prostor, který je vaší pravou podstatou.

Když se na chvíli přestanete snažit být někým. Když si dovolíte jen sedět, dýchat a být. Neutíkat před tím, co se ve vás děje. Jen být s tím, co je. Bez posuzování, bez úsilí, bez nutnosti cokoli měnit.

Možná zjistíte, že to, co se skrývá uvnitř, není prázdné ani nebezpečné. Ale že je to domov. Místo hlubokého vnitřního klidu, které tu bylo vždy — jen jste ho přes hluk myšlenek neslyšeli.

To ticho není chladné. Je živé, jemné, otevřené.

A když se do něj ponoříte, zjistíte, že nejste jen tělem ani myslí. Jste tím, kdo si vše uvědomuje. Kdo dává život každému nádechu, každému pohybu, každé emoci i myšlence — a přitom není ani jedním z nich.

Možná právě v tom spočívá největší klid. V tom, že si uvědomíte, že nejste tím, co se ve vás zrovna odehrává. Nejste tím, co si myslíte. Ani tím, co cítíte. Jste tím, kdo to všechno vnímá.

Stačí na chvíli zavřít oči. Nedělat nic. Nesnažit se nic změnit. Jen si všímat ticha. Toho prostoru mezi dvěma myšlenkami. Mezi nádechem a výdechem. Mezi včerejškem a zítřkem.

A když se v tom prostoru na chvíli usadíte, zjistíte, že jste nikdy nebyli ztraceni. Že není kam utíkat. Že už jste doma. V sobě. V přítomném okamžiku, který vás vždy přijímá beze slov.
=========
NEJSTE SVÝMI MYŠLENKAMI. JSTE TÍM, CO ZŮSTÁVÁ, KDYŽ ODEJDOU.
Autorka: Natalia Bykova, Psycholožka a mentorka
Instagram: @nataliabykovacz