Jak se přestat bát, co si o vás kdo pomyslí. A začít žít podle sebe.

Někdy se snažíme být lepší verzí sebe samých jen proto, aby nás ostatní přijali. Vědomě nebo ne, ladíme tón hlasu, upravujeme své reakce, přemýšlíme, jak budeme působit. Dáváme si pozor na to, co říkáme, jak se tváříme, kolik místa zabereme.

Touha být přijati je přirozená. Jako děti jsme se učili, že když se chováme podle očekávání, máme víc lásky, pozornosti, bezpečí. A když ne, přichází kritika, odmítnutí, ticho.

Tyto zkušenosti si neseme v sobě dál — a i když už jsme dávno dospělí, náš vnitřní kompas se často řídí podle cizích očí.

Někdy toužíme po přijetí od lidí, kteří nás vlastně vůbec neznají. Anebo nás znají jen chvilku. A přesto jejich názor zní v naší hlavě silněji než náš vlastní vnitřní hlas.

Snažíme se jim zalíbit, zapadnout, být „lepší verzí sebe“, ale děláme to pro někoho, kdo možná ani sám sebe nemá rád. Kdo nemá vyřešený vlastní vztah k sobě.

Takže, čekáme přijetí od těch, kteří sami v sobě necítí přijetí. Doufáme, že nás uvidí a ocení, ale oni sami sebe nevidí a neoceňují. A v tom je ten paradox — jak by nás mohl přijmout někdo, kdo ani sám sebe ještě nepřijal?

Jenže pokud celý náš svět závisí na tom, co si o nás myslí ostatní, budeme se vždy bát. Bát se, že něco pokazíme. Že ztratíme přijetí. Že zklameme. Že nebudeme dost. A v tom strachu zapomínáme na jednu důležitou věc: že máme právo být sami sebou.

Vnitřní opora není něco, co získáme, když se konečně staneme „dost dobrými“. Je to stav, kdy si dovolíme být tím, kým skutečně jsme. Se všemi svými stránkami. I s těmi, které jsme dřív schovávali. Vnitřní opora je důvěra v to, že naše hodnota není závislá na pochvale ani na kritice.

Možná se ptáte — jak ji najít? Začíná to velmi jednoduše. Vědomým rozhodnutím přestat se za sebe omlouvat. Přestat se tvarovat podle toho, co si myslíte, že byste měli být. A začít si klást jinou otázku: „Jak mi v tom je?“ Ne: „Co si o mně kdo pomyslí?“ Ale: „Jsem v souladu sám se sebou?“

Zkuste si to dnes. Až budete v nějaké situaci, ve které obvykle přemýšlíte nad tím, jak působíte, udělejte malý posun. Vnímejte, jak se cítíte. Co byste řekli nebo udělali, kdybyste nemuseli hrát žádnou roli? Kdybyste si mohli dovolit být naplno tím, kým jste?

Postupně zjistíte, že největší svoboda přichází právě v tom, když si dovolíte být autentičtí. Když si dovolíte říct svůj názor, i když se liší. Když se nesnažíte zalíbit každému. Když přijímáte i své nedokonalosti. Protože právě ty z vás dělají člověka, kterému jde věřit.

Vnitřní opora neroste přes noc. Ale roste pokaždé, když zůstanete věrní sami sobě. Pokaždé, když uděláte něco ne proto, že by se to líbilo ostatním, ale protože to cítíte správně. Když si dovolíte být svobodní, laskaví a opravdoví.

A víte co? Svět to pozná. Lidé kolem vás to ucítí. Ne každý to ocení — ale ti, kdo ano, zůstanou. A budete vědět, že vás mají rádi ne pro masku, ale pro vás samotné. A to je ten nejpevnější základ, jaký můžete mít.
=========
JAK SE PŘESTAT BÁT, CO SI O VÁS KDO POMYSLÍ. A ZAČÍT ŽÍT PODLE SEBE.
Autorka: Natalia Bykova, Psycholožka a mentorka
Instagram: @nataliabykovacz