Kdo nás vezme do náruče?

Jak často byste chtěli, aby Vás někdo vzal do náručí jako v dětství, pochoval, vyslechl a podpořil? Jsem si jistá, že i ti nejsilnější lidé se občas takto cítí a je to normální, jsme přece živí lidé a jsme stvořeny, abychom cítili.

V takových okamžicích ne vždy máme možnost se na někoho obrátit. Naši přátele mají své životy, u psychologů jsou čekací lhůty, naši rodiče, když je ještě máme, jsou často daleko nebo nemáme s nimi požadovaný vztah. A tak zůstáváme sami se svými problémy, pocity a emocemi.

Kdo nás vezme do náručí? Kdo nám pomůže z toho ven? Kdo podpoří a řekne nám ta slova, které potřebujeme slyšet přímo teď? Ne všichni jsou natolik otevření, aby psali do různých skupin na sociálních sítích a vůbec žádali o pomoc.

Co teda máme dělat?

Musíme jít sami k sobě a sami sebe vzít do náručí, protože Vy jste pro sebe tím nejbližším člověkem, který vždy může podpořit a říct si to, co potřebujete slyšet. Ano, někdy je to těžké udělat, protože nás tomu nikdo nenaučil, ale určitě to jde.

Je potřeba si jenom představit, že uvnitř nás je malé dítě, které právě teď nutně potřebuje podporu. Podporu dospělého člověka, který nebude kritizovat, nebude nadávat a zlobit se.

Když k nám přichází pro radu malé dítě nebo náš blízký přítel, který se ocitl v těžké životní situaci a potřebuje podporu, Vy pro něj ta správná slova najdete, vyslechnete ho a podpoříte.

A stejně když se Vy sami cítíte špatně, když Vám bolí duše, musíte si dovolit to vše procítit a podpořit sami sebe, mluvit sami se sebou, věnovat si čas a pozornost. Každý si může najít svůj způsob podpory, ale nenechávejte sami sebe o samotě.