Vnitřní divadlo. Kolik rolí v sobě hrajeme, aniž bychom si toho všimli.

Někdy si říkám, že přece vím, co chci. Mám plán, mám směr, vím, co je potřeba udělat. A přesto se občas stane, že se v průběhu dne vynoří zvláštní neklid. Jako by ve mně něco zůstávalo nenaplněné, ačkoliv jsem byla celý den aktivní a užitečná.

Začala jsem si všímat, že ve mně není jen jeden hlas, jedna touha, jeden směr. Jsou tam různé proudy, různá přání, někdy i protichůdná.

Jedna moje část chce tvořit, jiná odpočívat. Jedna tlačí dopředu, jiná by nejradši jen tak byla.

A čím víc jsem to pozorovala, tím víc jsem chápala, že to není žádný vnitřní chaos nebo slabost. Je to přirozená součást našeho vnitřního světa — mnohovrstevnatost, kterou v sobě máme všichni.

Když jsem se později ponořila do studia psychologie, dostala jsem se ke konceptu subosobností — vnitřních částí osobnosti, které se chovají jako malé samostatné „já“, každé se svými potřebami, emocemi, silnými i slabými stránkami.

A právě tehdy mi to všechno začalo dávat smysl. Objevila jsem v sobě nejen jednu „já“, ale celý vnitřní tým.

Představte si, že naše psychika je jako velké božské divadlo.

Na jevišti se střídají různé části nás — někdy ve spolupráci, jindy ve sporu. Každá má svou roli, svou pravdu, své tempo. A někde v pozadí stojí režisér — naše vědomé já, které se snaží všechny tyto části slyšet, sladit a dát jim prostor.

Když se některá část dlouhodobě potlačuje, přichází únava, vnitřní prázdnota, nebo pocit, že žijeme, ale nejsme celiství.

Když jsem začala mapovat své vlastní subosobnosti, překvapilo mě, kolik jich je. A kolik z nich jsem nevědomě odsunovala stranou.

Zhruba šest z nich souvisí s mojí prací — blogerka, která miluje sdílení; spisovatelka, která potřebuje hluboké ticho pro tvorbu; producentka, která drží pohromadě obsah a procesy; ten, kdo plní povinnosti, i když se mu nechce; veřejná osobnost, která se nebojí být vidět; a také podnikatelka, která dohlíží na to, aby celý projekt byl životaschopný.

A pak tu jsou další.

Manželka, která touží po blízkosti, smíchu, dotecích a večerech při svíčkách. Maminka, která chce péct muffiny se synem, chodit do kina a fandit mu na závodech. Dcera, která touží jen tak zavolat mámě a být chvíli malá. Hospodyně, která sleduje stav lednice a udržuje domov v chodu. Zdravě žijící část, která nás ráno posílá na jógu a vybírá čerstvou zeleninu. A moje ženská část, která nás vede k radosti – ta, která poslouchá meditační hudbu, vybírá vonné oleje do koupele, zapaluje svíčky a ví, že péče o sebe není luxus, ale základní výživa pro duši.

Někde mezi tím vším žije také má filozofická část – tichý pozorovatel, který netouží nic řešit, jen potřebuje prostor pro bytí, přítomnost, ticho bez nutnosti produkce. A taky ta hravá, která se chce radovat ze sluníčka, jít si koupit zmrzlinu, smát se jen tak a být bez cíle.

Čím víc jsem se těmto částem otevírala, tím lépe jsem rozuměla tomu, co se ve mně odehrává. A také jsem si začala všímat, že když se některé části dostává opakovaně málo prostoru, cítím to.

Můžu být celý den produktivní, splnit všechno, co je třeba — a přesto večer cítím v sobě nepříjemné ticho. Něco chybí. Něco uvnitř mě nedostalo prostor.

Tehdy si sednu a zeptám se: která z mých částí dnes zůstala stranou? A skoro vždy přijde jasná odpověď.

Možná to byla ta tvořivá, možná klidná, možná ta, co touží po doteku. A já vím, že právě ty potřebují moji pozornost.

Subosobnosti jsou zdravým a přirozeným projevem psychiky. Má je každý z nás — a každý se s nimi může seznámit.

I vy se můžete podívat do svého vnitřního světa a objevit, jak neuvěřitelně krásný a pestrý mix v sobě nosíte.

Zkuste si najít chvíli jen pro sebe. Sedněte si s papírem a napište všechny své vnitřní části. Roli v práci a v rodině. Roli partnera nebo partnerky, rodiče, dítěte.

Napište i své skryté touhy, ty části, které možná zatím moc prostoru nedostávají, ale tiše na něj čekají.

Podívejte se, které role hrajete nejčastěji, a které byste si přáli žít víc — jen na ně zatím nebyl čas.

A pak jim ten čas zkuste dát. Klidně jen trochu. Maličko.

Pět minut denně pro vaši tvořivou část. Tichý večer pro pozorovatele. Hravý nápad pro vnitřní dítě.

Čím víc prostoru dostanou i ty zapomenuté části vás, tím více se budete cítit celiství. Usazení. Doma sami v sobě.

A právě tehdy se často stává něco krásného: přestáváme se srovnávat, dohánět a dokazovat.

Místo toho se začínáme opírat o vnitřní klid, který vychází z poznání, že jsme v pořádku.

Takoví, jací jsme. Se všemi částmi, které v sobě neseme.
==========
VNITŘNÍ DIVADLO. KOLIK ROLÍ V SOBĚ HRAJEME, ANIŽ BYCHOM SI TOHO VŠIMLI.
Autorka: Natalia Bykova, Psycholožka a mentorka
Instagram: @nataliabykovacz