Závist není slabost. Je to mapa vašich přání.

Někdy stačí pár vteřin. Otevřete sociální sítě, projdete pár příběhů nebo fotek — a najednou se vám rozbuší srdce.

Někdo jiný má krásný domov, nový projekt, partnera, perfektní dovolenou, obdivuhodnou postavu. A vám v hlavě vyskočí nenápadná, ale ostrá věta: „Já nic z toho nemám.“

Tohle je závist. A ano, je lidská. Je přirozená. Ale může být i velmi bolavá. A hlavně — velmi matoucí.

Protože většina z nás si myslí, že závist je něco špatného. Že bychom ji neměli cítit. Že když ji cítíme, jsme horší lidé. Tak ji raději potlačujeme. Schováváme ji do kouta své duši a říkáme si, že jsme vděční. Vždyť máme, co potřebujeme. Není důvod závidět.

Ale tělo si to nemyslí. Tělo ví své. A srovnání, které se ve vás probudilo, nepustí jen tak. Tělo prožívá bolest na úrovni emocí. Je mu smutno, cítí se zrazené. Reaguje za vás — někdy pláčem, jindy vnitřním stažením. Uvolňuje hormony, které spouští vlnu úzkosti, napětí nebo vyčerpání. Protože pro tělo je tenhle pocit skutečný. A snaží se vás chránit.

Co když to ale není špatně? Co když ta závist není zlá? Co když je to jen zpráva? Signál, který se snaží říct: „Tady je něco, co chceš. Tady je směr, který tě přitahuje.“

A co když ta bolest, kterou v sobě cítíte, není důkazem vaší nedostatečnosti, ale jen připomínkou, že se vaše vnitřní přání zatím neplní — a měla by?

Závist, když ji vnímáme vědomě, může být klíčovým vodítkem. Pomáhá nám rozpoznat, po čem toužíme. Pomáhá nám pochopit, co obdivujeme. A pokud se rozhodneme reagovat ne z místa bolesti, ale z místa zvědavosti, může se proměnit v inspiraci.

Jak to udělat?

Pokaždé, když cítíte závist, zastavte se a zeptejte se sami sebe: „Co přesně mi na tom druhém člověku vadí? Co bych si přál mít také?“ A jděte ještě hlouběji. „Je to opravdu to, co chci? Nebo je to jen společenský ideál?“

Možná nezávidíte dovolenou u moře. Možná závidíte pocit svobody. Možná nezávidíte cizí úspěch, ale odvahu vystoupit z komfortní zóny.

Těchto odpovědí si važte. Jsou cenné. Protože v nich je mapa k vašim skutečným přáním.

Rozdíl mezi závistí a inspirací totiž není v samotném pocitu. Je v tom, co s tím uděláme. Pokud nás srovnání s druhými stáhne dolů, přiměje nás litovat sebe, stagnovat, nebo dokonce druhému škodit aspoň v myšlenkách — jsme v destrukci. Ale pokud ten pocit přetvoříme v pohyb, v akci, v chuť změnit něco u sebe — pak je to inspirace. A to je obrovský dar.

Mozek srovnává. To je jeho práce. Ale to, co s tím uděláme my, je už na nás. Můžeme si říct: „Aha, tak tohle mě přitahuje. Co pro to můžu udělat?“ I malý krok je začátek. Malá změna, která jde vaším směrem.

A ještě jedna věc. Často zapomínáme, že každý ukazuje jen část své reality. Tu vyleštěnou. A my se pak srovnáváme se součtem nejlepších momentů cizích životů. Ale svůj vlastní prožíváme celý — i s nezdary, nejistotou a slabostmi. A pak si říkáme: „Nejsem dost.“

Ale to není pravda. Jste dost. Jen jste se na chvíli zapomněli podívat na sebe celým pohledem — i se vším, co jste už zvládli, co jste přestáli, co tvoří vaši sílu.

Závist není slabost. Je to kompas. Může vám ukázat směr. A když se na něj podíváte s respektem, s laskavostí, možná zjistíte, že to, co hledáte venku, je už dlouho ve vás. Jen to čekalo, až to vezmete za ruku a vydáte se tím směrem. Podle sebe.
———
ZÁVIST NENÍ SLABOST. JE TO MAPA VAŠICH PŘÁNÍ.
Autorka: Natalia Bykova, Psycholožka a mentorka
Instagram: @nataliabykovacz