Proč je cesta nahoru těžká a dolů to jde samo? 

Vždy mě zajímal takový dotaz – proč cesta k lepšímu já je vždy spojena s překonáváním těžkostí, v tu chvíli, když cesta dolů je jednoduchá a rychlá.

Proč sníst kousek dortu je jednodušší, než držet dietu, proč se vykašlat na sport je jednodušší, než pokračovat v programu cvičení, proč zaspat je jednodušší, než vstát včas nebo dřív, proč se vzdát je jednodušší, než v sobě hledat sílu pro každý nový krok nahoru?

A proč vlastně věci, které nás lákají, jsou často tím, co nás táhne dolů? A abychom se posunuli nahoru ke svému lepšímu já, musíme přikládat úsilí?

Pak jsem přišla na to, že na úrovni pocitů, myšlenek a činů platí stejná pravidla, jako na úrovni materiálních objektů.

Existuje síla gravitace, která všechno táhne dolů. Ona prostě je a působí neustále na všechno.

A spolu s tím existuje síla života, která navzdory gravitace táhne rostliny nahoru k slunci, která zvedá vodu z kořenu k listům a květům, která nutí živočichy, aby překonávali velké a těžké cesty proto, aby předávali život dál. A to je stejná síla, která v nás rodí přání a pomocí tohoto vnitřního hnacího motoru nás posouvá dopředu, nutí nás být lepšími a procházet evolučním procesem vnitřní transformace.

Dokud existuje svět, vždy v něm bude síla gravitace, která nás bude táhnout dolů. A spolu s tím vždy bude síla života, která využívá naše přání jako klíč k tomu, abychom se rozvíjeli.

Právě překonání těžkostí na naší cestě sebezdokonalování je tím, co nám poskytuje energii. Čím vyšší je vrchol, na který se snažíme vlézt, tím více energie dostáváme od Vesmíru jako dar na realizaci této cesty.

Vždy máme možnost zvolit si cestu dolů nebo nahoru. Tyto obě síly jsou v nás, a je otázka, které z nich poskytneme právo řídit náš život. A díky tomu, že budeme překonávat vlastní slabosti a přání sklouznout dolů, budeme získávat energii na růst a rozvoj.