Dovolujete si to, co chcete? Můj „legendární“ příběh kozaček, po kterém si stovky žen dopřály něco hezkého.

O víkendu jsem byla nakupovat, uviděla jsem krásné kozačky. Byl to poslední pár, moje velikost a byly s výraznou slevou. Vyzkoušela jsem je a sedly mi ideálně. Moc se mi líbily. Normálně by to člověk vnímal jako poselství Vesmíru a běžel k pokladně, jenže jsem je sundala, vrátila do krabice a odešla…

V hlavě mi probíhal boj mezi „chci“ a „musím“, mezi tím, co si můžu dovolit, a jak bych měla jednat z pozice racionálního člověka.

Kam je budeš nosit? Do školky, na hřiště, do obchodu? Jsou krásné, a proto asi nejsou praktické. (Proč nemohou být praktické, když jsou krásné?) Nejsou zimní. (Nejsme na severu). To je blbost, kup si raději něco praktického, černého, jako vždy (cože?..) a další bla-bla-bla…

Cítila jsem se jako postavička z dětského vtipu.

„Mami, kup mi sandálky..“

„Ale ty jsi ještě neunosila ty brusle…“

Odkud to vlastně mám? Jsou to přesvědčení z dětství, otisk doby a finanční situace v 90. letech. Kupovali jsme si věci praktické, obuv nejlépe černou, aby nebyla vidět špína, koženou, aby vydržela co nejdéle a nejlépe o velikost větší, aby se do toho vešly různé ponožky, třeba i ty silnější, a aby to vydrželo 2 a více sezón. Maminka nosila boty po 15-20 let a byla spokojená s tím, jak dlouho vydržely. Nikdo za to nemůže, taková byla doba, často šlo o přežití…

A teď já, dospělá, finančně zabezpečena, stojím v obchodě, chci kozačky, líbí se mi tyhle, je to moje velikost, barva, kterou chci, ideálně sedí, výrazná sleva, mám peníze… a drží mě ten „blbý“ pocit toho, že jsem ještě neunosila brusle, a že jakoby je špatně chtít něco krásného, protože to nejspíš nebude praktické. Otočila jsem se a šla jsem zpět do obchodu…

Jsou moje. Jsou výborné do obchodu, na hřiště a do školky. Nejsou to pro mě teď prostě kozačky, jsou symbolem toho, že si můžu dovolit to, co se mi líbí, prostě protože to chci a mám na to, a ne to, co je praktické nebo nezničitelné jako třeba bruslařské boty. Každý krok v nich je pro mě krokem k mé lepší verzi, k svobodě od omezujících přesvědčení, k radosti a plnění přání.

Jak jste na tom vy? Dovolujete si to, co chcete nebo máte vnitřní omezení, i když nejde o finance? Které vnitřní omezující přesvědčení Vám vadí nejvíc?