Už je to tak dáno, že člověk v životě ustavičně řeší nějaké otázky. Podle toho jaký zaujímají postoj ke světu, je jedni nazývají problémy, zatímco druzí je vnímají jako úkoly.
Takové otázky byly a budou vždycky, při jakémkoli životním stylu, na jakékoli příjmové úrovni. Pro jedny je chleba okoralý, pro ty druhé brilianty moc malé. Stále je tu zkrátka něco, co je třeba řešit nebo zlepšit.
Velká část lidstva podléhá iluzi, že jakmile vyřeší tadyhleten problém, hned jak zaplatí tuhle půjčku, jakmile bude mít novou práci a milovaného partnera po boku, jak jen se ožení nebo přivede na svět dítě, sotva se přestěhuje, hned začne vydělávat hromady peněz…. a začne nový, opravdový život.
Jenomže jakmile se vyřeší jeden problém, objeví se nový. A tak dále, až do nekonečna.
Vypadá to tedy, že šťastný život je přístupný pouze lidem osvíceným, kteří vnímají svět jako celek a jejichž realita zahrnuje absolutně vše, neboť mezi nimi a světem nevede žádná hranice a hojnost už je přítomna v nich samých.
Dokud člověk nedosáhne stádia osvícení, je pro něj jediným východiskem přijetí skutečnosti, že:
1) Vždycky bude třeba něco řešit.
2) Zatímco jsme zcela pohlceni řešením otázek, život mimo nás ubíhá; je tedy třeba brát řešení otázek jako jednu ze stránek života, avšak nepokládat je za život jako takový.
3) Otázky je třeba řešit tak, jak přicházejí a nevymýšlet si úkoly předem.
4) Nemáme zatěžovat svou mysl přehnaným pohroužením do problému a nesmíme se s problémem ztotožňovat. K problémům či úkolům máme mít vztah jako k seriálu, který má každý den nový díl.
5) Je třeba konečně už pochopit, že štěstí je jen málo závislé na vnějších okolnostech. Všechno máme ve svém nitru. Štěstí máme v sobě, bylo nám dáno. Je to naše základní nastavení. Je jen třeba na to nezapomínat a žít šťastně. Tady a teď.