Zasloužíte si to nejlepší

Loni jsme s manželem a synem jeli na týden do Barcelony. Obvykle když cestujeme, zamlouváme si nějaký dobrý hotel, podle možnosti takový, který navíc nabízí něco zajímavého. V hotelu, který jsme si zamluvili tentokrát, jsme měli mít k dispozici prostorný pokoj s koupelnou a bazén na střeše.

 Dostali jsme malý rohový pokoj v přízemí, se skosenými zdmi a stropem, sprchovým koutem místo koupelny a výhledem na střechu jakési kůlny a hlučnou silnici. Opravdu jsme neočekávali něco podobného v hotelu této kategorie a za částku kterou si právě stáhli z našeho účtu.

 Jsem člověk velmi nekonfliktní a nepotrpím si na nějaké ujasňování názorů. Ale tentokrát se ve mně cosi zlomilo. S něčím bych se snad dokázala smířit, ale koncentrace tolika mínus na jednom místě mi prostě nedávala žádnou možnost nečinně se podřídit. Nemluvím o tom, že v místnostech se skoseným stropem se necítím dobře, ale kvůli němu nešlo v pokoji ani postavit dětskou postýlku (o této potřebě jsme hotel předem uvědomili). 

 Abychom sami až natolik něco popletli, bylo vyloučeno. Hned jsme se dívali do notebooku na fotku pokoje, který jsme si rezervovali. Byl to naprosto jiný pokoj.

 Šla jsem tedy na recepci jim sdělit, že pokoj neodpovídá našim očekáváním ani popisu v jejich rezervačním systému a je naprosto nevyhovující.

 Okamžitě a bez zbytečných dotazů mi vydali klíče od pěkného prostorného pokoje s koupelnou v 6. patře, kde už na nás čekala dětská postýlka. Francouzská okna v arkýřovitém výstupku skýtala nádherný výhled na tichou pěší zónu.

 Právě před tímto zážitkem (náhoda?) jsem četla příběh „Život v předsíni“ – vylíčení příhody později velmi slavného herce, který se na počátku své kariéry ocitl poprvé jako pozvaná hvězda v jiném státě. Ubytovával se v noci. Dostal klíč, šel nahoru, otevřel si – a stál na prahu velmi těsného pokoje, kde byla úzká postel, skříň a dveře do koupelny. Pokoj neměl okna, ale to už na věci příliš neměnilo. Řekl si, že ten týden to nějak přečká, stejně bude celé dny pryč. Skříň ani neotevřel, kufr strčil pod postel a byl spokojený. Když z hotelu odjížděl, otevřel vrátný, který přišel pro jeho kufr, dveře „skříně“. Byly to dveře do velkého, elegantního pokoje s panoramatickým výhledem. Herec se smál i plakal zároveň. Nedokázal si představit, že by si zasloužil něco jiného, než pokoj bez oken a spaní na botníku, který pokládal za postel. Je těžké si dnes něco podobného představit, přesto jsem si však tu příhodu zapamatovala.

 Naše situace byla podobná. Málokdy něco vyžadujeme, spokojíme se s tím, co je, a nehledáme jiné dveře. Tohle však byla jasná životní lekce na téma „Dovolujete sami sobě mít něco víc, necháváte do svého života vstoupit tolik pohodlí, kolik si zasluhujete?“
 
Když se nad tím zamyslíte, musíte si položit otázku, jak často se v životě spokojíte s něčím menším. Jak mnohé v životě závisí na tom, že někdy se rozhodneme, že si zasloužíme více a jindy zatneme zuby a říkáme si, že takhle je to taky dobré.

Dochází k tomu všude – mnozí si dopřávají nekvalitní jídlo, práci, kterou nesnášejí, vztah, který vyprchal, toxické osoby ve svém okolí. Je čas si konečně říci DOST – zasloužím si něco lepšího. Protože právě tento postoj otevírá dveře do světa možností a změn.

Celé tajemství je v tom, že život nám někdy tyhle dveře možností ukazuje, jenomže projít jimi za nás nikdo nemůže, to musíme sami. Klíč, který je odemyká, je uschován právě ve větě „Zasloužím si to nejlepší“.
 
Nesmiřujte se s průměrem. Rozdíl mezi člověkem úspěšným a neúspěšným tkví v tom, že ten úspěšný si dovolil takový být, uvěřil, že si zaslouží jenom to nejlepší.
 
Hledejte svoje dveře a jednejte, klíč je ve vašich rukou.