Nejkratší cesta k radostnému a nasycenému životu

Neumíme se mít rádi. Myslíme si, že když sami sobě podrážíme nohy a šlapeme na vlastní krk, stáváme se lepšími.

Tento vztah k vlastní osobě pramení v dětství, kdy nás nutili dělat něco, co se nám dělat nechtělo, hubovali nás, vykonáním čehosi něco podmiňovali, a my jsme to cosi vykonali.

Je to návyk, jehož je třeba se zbavit, abychom sami sebe motivovali k vykonání něčeho nového a krásného.

Mnozí lidé se bojí zamilovat si sami sebe. Mají za to, že by v takovém případě polevili, váleli by se leda na gauči a nic by nedělali. Proto ve věčném shonu bez ustání pracují a nacházejí se v setrvalém napětí.

Jestliže se člověk zabývá sebemrskačstvím a sebekritikou, vyplýtvá obrovské množství energie. V důsledku mu pak zbývá jen velmi málo energie na seberealizaci a dosahování cílů.

Pokud je veškerá energie zaměřena na lásku k sobě a na seberozvoj, jako kouzlem se objevují vnitřní zdroje a síly. Zdá se, že toho stíháme desetkrát víc, a přitom se neunavíme. Jsme v proudu života a ten nás nese vstříc našim přáním.⠀

Když přestáváme plýtvat svou energií na obavy, sebemrskačství a sebekritiku, začínáme se rozvíjet od plusu k ještě většímu plusu, nikoli od mínusu k mínusu novému. To je ta nejkratší cesta k radostnému a bohatému životu.